Dvořákův obchod smíšeným zbožím

Dobrodružství detektiva Sherlocka Holmese a jeho přítele a pomocníka doktora Watsona zná téměř každý z nás. Když se o někom řekne, že je "jako Sherlock Holmes", každý – i ten, kdo jeho příběhy nečetl – ví, co je tím míněno. Typické atributy Velkého detektiva, lupu, dýmku a "deerstalker" (podle anglicko-českého slovníku: "lovecká čepice s chránítky na uši"), si také okamžitě ve spojení s jeho jménem každý vybaví a těm, kteří mají lepší paměť  nebo četli pozorněji, napadnou při jeho jméně vedle Psa baskervillského i názvy jeho dalších dobrodružství nebo si vzpomenou na ostatní postavy, např. na Irenu Adlerovou, profesora Moriartyho, paní Hudsonovou či inspektora Lestrada.
Stovky lidí po celém světě, holmesovci a sherlockisté, jsou fascinováni Holmesovými příběhy natolik, že se pro ně stal Velký detektiv hlavním předmětem zájmu.

Kdo je vlastně holmesovec, sherlockista nebo holmesolog?

To je otázka zeměpisu a vžitých společenských konvencí. My v Evropě jsme spíš holmesovci, Holmesians, zatímco Američané se označují za sherlockisty, Sherlockians. Ale žerty stranou. Zjednodušeně řečeno, za příznivce Holmese se může bezesporu označovat každý, kdo má potěšení na příbězích Velkého detektiva, i kdyby přečetl se zaujetím jen jednu knihu. Každý, komu se líbí snít o atmosféře viktoriánského Londýna, o kotoučích mlhy válejících se v ulicích ozářených plynovými lampami, o klapotu koňských kopyt a rachotu kol osamělého hansomu, a o útulnosti dobře známých pokojů v 221B Baker Street, kde u hořícího krbu sedí v hlubokých křeslech dva gentlemani se sklenkou brandy, pokuřují z dýmek a listují v albech se svými starými případy. Nebo kdo má potešení na Holmesových poznámkách a (někdy trochu arogantním) chování vůči klientům i zlosynům, policejním inspektorům, a v neposlední řadě i vůči svému věrnému příteli a společníkovi. Když takový nadšený čtenář začně jakýmkoli způsobem manifestovat svoji zálibu, ať už nošením deerstalkeru, neustálým sváděním hovoru na Holmese nebo webovými stránkami jako je tato, kvalifikuje se jako zanícený holmesovec či sherlockista. A začne-li na mapě Londýna hledat ulice, kterými Holmes procházel, v rejstříku knihy o Indickém povstání hledat Maiwand a v jednotlivých příbězích narážky, ze kterých se dá soudit na to, kdy se který příběh odehrál, kdo je onen tajuplný český král, kolikrát byl Watson ženat nebo kde vlastně bylo jeho zranění, pak má za sebou první stupeň (ze sedmnácti?) na cestě k holmesologovi.

A co vlastně holmesologové dělají?

Inu, díky tomu, že se především zabývají příběhy Sherlocka Holmese, čtou hlavně kánon. Fundamentalisté jen kánon, svobodomyslní jej koření i četbou pastišů. Četbou se také k tomuto hobby dostala valná většina z nás, byť jsou i tací, které "obrátila na víru" filmová zpracování, zejména seriál s Jeremy Brettem. Dr. Watson nám v kánonu zanechal šedesát příběhů², na kterých stojí veškeré holmesologické bádání.  Znát tyto příběhy co možná nejlépe je pro každého badatele přímo malou násobilkou. Kdo chce např. nalistovat všechny zmínky o Mycroftovi Holmesovi, může sice použít ke hledání počítač nebo se může podívat do nějakého indexu či encyklopedie. Patří však ke stavovské cti vědět zpaměti, ve kterých příbězích a v jakých situacích Mycroft vystupuje. (To bylo lehké, horší je to s inspektory Scotland Yardu, ty bude mít v malíčku málokdo...)
Pak nastává třídění a kombinování materiálu: Jak to, že v Posledním případu nemá dr. Watson ani ponětí o prof. Moriartym, když v Údolí strachu, které se odehrává jednoznačně dříve, mu o něm Holmes udělal přednášku? Byly Holmesovy dedukce v případu Glorie Scottové správné nebo naletěl na rafinovaný trik obou Trevorů, jak se sám při četbě mezi řádky přiznává?
Při pozorné četbe se samozřejmě najdou místa, která si navzájem odporují, vždyť Watson psal některé příběhy s odstupem mnoha let a jen na základě svých poznámek nebo paměti a některá fakta zapomněl, přibarvil nebo i úmyslně překroutil. Ale to už se nám otvírá nejširší možné pole působnosti holmesologa: pátrání v historických pramenech a srovnávání příslušných míst v textu. Holmesologové bádají ve starých časopisech, jízdních řádech nebo divadelních programech, puzeni snahou vrhnout světlo na některou dosud neobjasněnou stránku Holmesova života nebo najít dosud přehlížený aspekt některeho z jeho případů. Přitom nehraje žadnou roli, jak absurdní nebo za vlasy přitažená se na první pohled zdá být teze, kterou se snaží obhájit, důležité je jen, jestli ji mohou doložit na základě kánonu a historických faktů. Tak pochází např. z pera Rexe Stouta, autora detektivek o Neru Wolfovi, velice diskutabilní článek s názvem Watson byl žena.  Této "intelektuální hry", jejímž hlavním pravidlem je, že musí být brána vážně, se zúčastní s největším zaujetím mnoho literárních vědců a historiků, profesorů na vysokých školách, ale i "obyčejných lidí" na celém světě (nejvíc jich je samozřejmě z anglické jazykové oblasti) a výsledky jejich bádání vychází neustále v desítkách specializovaných časopisů.
Pro příznivce audiovisuálních médií se nabízí desítky a stovky adaptací pro film a televizi nebo četba Holmesových příbehů na magnetofonových kazetách. Slavní i méně slavní herci ztělesnili postavu Velkého detektiva. Od prvního neznámého v pětatřicetivteřinovém snímky T. A. Edisona Sherlock Holmes Baffled z roku 1900, přes Basila Rathbona, Petra Cushinga, Christophera Lee (známý představitel hraběte Draculy), Johna Cleese (Monty Python) nebo Leonarda Nimoy (Mr. Spock), až po už zmíněného jedinečného Jeremy Bretta. Sbíráním a srovnáváním těchto zpracování a jejich zkoumáním na přesnost a autenticitu se zabývá mnoho holmesovců.
Těm, kteří se chtěji podílet na mýtu slavného detektiva aktivně, nabízí dané téma nekonečné možnosti k vlastní tvůrčí práci. Ještě za života velkého detektiva začaly vycházet pastiše jiných autorů, kteří si jeho postavu vypůjčili pro svá vlastní díla. Nespočetné imitace a parodie s Holmesem nebo s jinou postavou zmíněnou v kánonu, např. Irenou Adlerovou, inspektorem Lestradem, Holmesovým bratrem Mycroftem a jinými, plní už celé knihovny. Nesmíme zapomínat, že se Holmes podle vlastních údajů jen do dubna 1891 podílel na více než tisíci případech. Z toho vyvozujeme, že až do konce své aktivní činnosti v roce 1914 (podle některých pramenů později) jde na jeho konto více než dva tisíce případů. Kánon podává svědectví o šedesáti z nich a při pozorné četbě narazí čtenář na narážky a zmínky o necelé stovce dalších. To znamená, že drtivá většina Holmesových případů, z nichž ale už ty nejspektakulárnější byly zveřejněny samotným dr. Watsonem, ještě čeká ve skrytých archívech na publikaci.
I pro sběratele se otevírají nekonečné možnosti. Vedle knižních vydání nebo zfilmování kánonu v desítkách jazyků existuje nepřeberné množství comics, poštovních známek, odznaků, pohlednic, talířků atd. Jen v Anglii je asi pět společností, které se specializují na výrobu upomínkových předmetů pro fanoušky Sherlocka Holmese. A sběratelé své vášni zcela propadlí dokonce zřídili po světe několik kopií Holmesovy pracovny v 221B Baker Street. V Londýně je jich hned pět, z nich nejslavnější v Muzeu Sherlocka Holmese v 239 Baker Street (na adrese 221 stojí dnes moderní budova Abbey National Bank a na slavného detektiva upomíná jen pamětní deska a jeden zaměstnanec banky, jehož pracovní povinností je zodpovídat dopisy, které čtenáři z celého světa Holmesovi stále posílají). Další kopie pracovny je ve švýcarském Meiringen a hned dvě ve Spojených Státech, v San Franciscu a v Orlandu na Floridě.

¹ Kolikrát jsem ono čtyřverší četl, tolikrát jsem si kladl otázku, o kterých knížkách pro děti je řeč. Holmesova dobrodružství čtou v posledních desetiletích sice i děti, ale v době svého vzniku byla míněna jako paraliteratura pro dospělé. Konečně Lepenková krabice byla dokonce vyňata pro svoji brutálnost ze Vzpomínek na Sherlocka Holmese a byla zařazena až do Poslední poklony. V Čechách byl, pokud vím, Holmes oficiálně "diskvalifikován" na dětskou literaturu až roku 1962, do té doby vycházel v knížkách pro dospělé. Ale to by se tak pěkně nerýmovalo...
² Resp. padesát osm: dva příběhy vyprávěné Holmesem – BLAN a LION – jsou patrně falzifikáty od Doyla; dva – LAST a MAZA – mají sice neosobního vypravěče, ale Watsonovo autorství nebývá zpochybňováno.